ÚSVIT

Kdybychom si mohli přečíst tajnou historii našich nepřátel, nalezli bychom v životě každého člověka dost žalu a utrpení, aby to veškerou hostilitu navždy odzbrojilo. (Henry Longfellow)

Statistika

Novinky

Aaliyah

Prolog

Neděle, 30. prosince 2007

Přináším první kapitolu k Aaliyah.
Je krátká a nejsou tam žádná jména. Je to opravdu spíš jen taková malá předmluva k obsáhlejšímu pokračování.
Příjemné počtení
Severina Princetonová

 

Mladá dívka seděla schouletá v rohu potemnělé místnosti, na sobě jen pár hadrů, které byly ještě nedávno oblečením. Nevěděla, kolik je hodin, ale musel být den, protože oknem s tmavě zelenými závěsy pronikal do jejího žaláře paprsek jasného světla. Neměla dovoleno se něčeho dotýkat a věděla, jak hrubě by byla potrestána, proto raději jen seděla ve svém rohu a neodvažovala se ten závěs odhrnout a pohlédnout ven.
Její nynější věznitel by jistě zuřil, kdyby se o něco takového pokusila.
Přitáhla si kolena k tělu a zavřela oči. Bylo jí zle a chtělo se jí zvracet. Kdy už to skončí? Proč ona? Nikdy neublížila živé duši, tak proč?!
Zaslechla na chodbě kroky a víc se přitiskla do svého rohu v naději, že je to jen ošklivá noční můra a nikdo se k její cele neblíží...
Mýlila se. Během okamžiku zarachotil v zámku klíč a dovnitř vplula majestátně vyhlížející postava, oblečená v černém plášti se stříbrnými sponami.
"Ne, už ne! Já nechci!" vyrazila ze sebe, když postava sebevědomě zamířila přímo do rohu, který si dívka vybrala za své útočiště.
Muž ji hrubě chytil za ruce, které si tiskla k obličeji, aby se na něj nemusela dívat, a vytáhl ji na nohy. Potom zasyčel: "Mlč! Půjdeš odsud! Ještě by mě zavřeli, kdyby tě tu někdo našel!" Stejným necitlivým způsobem ji začal vláčet ke dveřím.
"P-pane... p-p-prosím!" zalykala se dívka, ale nic nezmohla. Muž ji vyvlekl z pokoje a odtáhl ji napříč domem do sklepa; odtud se dalo projít do vinného sklípku a ven. Málokdo věděl, že se do sídla dá dostat i jinudy než hlavním vchodem, přes terasu v zahradě nebo kuchyní. Přesto ji vlekl lesem ještě dál.
Dívka byla bosa, a tak se jí do chodidel zabodávaly větvičky a kamínky povalující se na zemi. Byl srpen a venku už bylo po ránu chladno. To, co se dříve odvažovala nazývat svými šaty, byly už dnes jen pouhé cáry látky, které ani zdaleka nesplňovaly svůj původní účel. Pouze zakrývaly to nejnutnější. Ani nedoufala, že by ji mohly v studeném sychravém ránu, pod oblohou bouřkových mraků hrozících studeným deštěm, trochu uahřát.
Měla už chodidla úplně rozdrásaná a tělo promrzlé, když se konečně zastavili. Ne ovšem na dlouho. Muž si ji přitáhl blíž, pevně ji uchopil za obě zápěstí a přemístil se s ní do dalšího lesa. Neměla tušení, kde jsou, a tak se jen vyplašeně rozhlížela. Svou nepozorností zaplatila vysokou cenu. Muž do ní strčil, takže spadla na zem do blátka. Ze svého žaláře déšť neslyšela, ale tady v noci určitě pršelo. Trochu bázlivě se podívala na svého kata. Zasmál se. Syrově se jí zasmál a přemístil se pryč.
Byla v neznámém lese na neznámém místě, neměla svou hůlku a přemisťovat se neuměla. Byla jí zima a poškrábaná chodila ji pálila. Cítila úzkost a strach.
Zůstala sama.
Žádné komentáře
 
Dobýt nestačí; člověk musí vědět, jak svést. (Voltaire)