ÚSVIT

Kdybychom si mohli přečíst tajnou historii našich nepřátel, nalezli bychom v životě každého člověka dost žalu a utrpení, aby to veškerou hostilitu navždy odzbrojilo. (Henry Longfellow)

Statistika

Novinky

Singularita

2. kapitola

Středa, 26. prosince 2007
Takže přináším druhou kapitolku k povídce Singularity, která se pravděpodobně někdy v průběhu změní z povídky na román. Jen doufám, že to nedopadne jako Slečna Butterworthová a šílený baron. :D No nic, nevšímejte si mě. To jsou jen takové mé postřehy... ;)
Příjemné počtení
Severina Princetonová
U Potterových to vypadalo úžasně. Kam jsem koukla, tam mě něco fascinovalo. I když nejvíc mě asi dostaly kliky na oknech a postele. To snad není pravda! Oni maj přikrývky a podhlavníky plněný peřím! To jim nic neříká elektrická deka? A na čem to probůh spěj? To mi úplně zničí záda!
První den u Potterových proběhl v duchu seznamování. Museli jsme si dávat setsakra majzla, abysme se nějak neprokecli a neprozradili něco, co nemáme. Takže jsme říkali samý polopravdy, a naštěstí se nám podařilo ani jednou nezalhat. Páni, ty kurzy rétoriky ve škole asi nebyly jen tak pro srandu králíkům.
Dozvěděli jsme se spoustu zábavnejch historek, kterejma nás zásobovali kluci. Je to teda pěkný lupení, to se musí uznat. Trochu mě udivuje, že je ze školy ještě nevyrazili. Kdybychom si dovolovali my to, co oni, jsme dávno na dlažbě nebo máme v mozcích takový malý elektrický zařízení, který eliminuje naše mozkový pochody a v podstatě z nás vyrábí žijící androidy naprogramovaný na prospěšnost lidstvu. A takovej android většinou nemá čas na něco, jako je zábava. Takže fakt dík, nemám zájem. To je lepší sekat latinu a po škole si dělat, co mě napadne, než se nechat zblbnout počítačovým programem.
Potterovi jsou fajn rodina. Jsou milý, sympatický a mají rádi legraci. To má James určitě po nich. A Sirius asi taky, když tu tráví skoro každý letní prázdniny, jak říkali. Na rozdíl od Jamese je ale Sirius trochu... jak to říct... záletnický povahy.
Myslím, že má slabost pro blondýny, protože se mě už od toho prvního dne, co jsme se u Potterů objevili, snaží sbalit. A Ian, místo aby mu dal pěstí, ho ještě povzbuzuje, blbeček.
To si říká brácha?!
Ale docela nečekanou podporu jsem objevila v Quinn, která mi jednou večer, když jsme usínaly ve svým pokoji, kterej nám Potterovi přidělili, řekla: "A ty si nemyslíš, že je Sirius sexy?"
Koukla jsem na ni, jako by jí přeskočilo, i když to v tý tmě vlastně ani nemohla vidět. "No, pokud se ti líbí udělaný playboyové, tak prosím. Ale mně teda zrovna dvakrát nevoní."
"Takže mi ho necháš?"
"S velkou radostí. Ale budeš se muset zeptat taky Siriuse, protože až na ten moment, kdys zakopla o koberec a spadla ze schodů, si tě nijak výrazně nevšímal."
"Jo, no. To by moh bejt kapánek problém."
"Ty určitě něco vymyslíš."
"Jo. Můžu mu pohrozit, že ve škole rozhlásím, že má mikroskopickýho ptáka."
"Tak zaprvý, podle toho, co říkal James, by ti to asi nikdo nevěřil, a zadruhý, pochybuju, že bys získala jeho srdce vyhrožováním."
"Srdce asi ne. Ale pozornost určitě."
"Pozornost? Hele, na co ho vlastně chceš? Já myslela, že do postele máš Iana. Teda, i když jste spolu ještě nespali."
"Ian ať se jde bodnout. Víš, že vůbec neumí líbat? Co jste s ním doma dělali? Zavřeli ho do sklepa, aby nemoh mezi holky?"
"Co já vim, kde se flákal, ale doma rozhodne netvrdnul."
"Ještě aby jo," rozchechtala se Quinn a mně došlo, co jsem to vlastně řekla. "To by na tom byl chudák hodně bídně."
No, nakonec jsme v podobným duchu kecaly s Quinn skoro do čtyř do rána, než jsme to konečně zakopaly. Ráno nás kluci vytáhli z postele už v osm, takže jsme byly slušně mrtvý. Quinn do sebe nalila asi litr silnýho kafe, ale protože já kafe nepiju - jenom espreso, ale to tu Potterovi nemaj -, jsem nakonec usnula natažená pod konferenčním stolkem v obýváku. Je to mnohem pohodlnější spaní než v posteli, to mi věřte. Konečně něco podle mýho gusta. Ale ani tam jsem si nepospala dlouho. Probudilo mě šimrání pod nosem. Sirius měl v ruce pírko vytažený z jednoho z polštářů - teda nejspíš - a lechtal mě s ním na obličeji. Byl nataženej těsně vedle mě, a když jsem si kejchla, narazila jsem do něj čelem. Ani nevim, jak se mi to povedlo, ale při týdle akci jsem mu přerazila nos a paní Potterová se mohla zbláznit, když zjistila, co se stalo, protože se Siriusovi spustila krev a pokapal s ní slušnej kus toho krásnýho krémovýho koberce. Čert vem mojí bouli. To máš za to, Siriusi, že mě nenecháš ani vyspat!
Bohužel mu ale paní Potterová nos vzápětí spravila a mně přišlo trochu blbý si to zopakovat. No, budu muset vymyslet něco lepšího, než je přeraženej nos. I když vsadím boty, že podobná perla se mi hned tak nepovede. Tak je to totiž vždycky. Nejlepší chvilky jsou ty, který neplánujete.
Ale to se nesmí dozvědět Quinn - jako to, že mi Siriusova nosu není vůbec líto. Protože by mi asi vzápětí přerazila ten můj. I když pořád tvrdí, že ji Sirius přitahuje hlavně fyzicky, mám takovej dojem, že tentokrát za tím bude něco víc. Zeptala jsem se proto Jamese, jaký má Quinn šance, ale řekl mi, že mizivý. Ale taky řekl, že u mě by to viděl nadějně. Zbytek dne jsem se s ním nebavila. Řekl, že mu připomínám Evansovou. Zeptala jsem se, kdo je Evansová, ale vzápětí jsem toho litovala. Vypadalo to, že Evansová je nějaký umělecký dílo - asi jako Mona Lisa -, který se James pokusil koupit, ale neměl na něj dost peněz. No... ještě se na to budu muset zeptat Siriuse, protože je to nějaký divný. Buď jsem to špatně pochopila, nebo to James nemá v hlavě tak úplně v pořádku.
Osmej den našeho pobytu u Potterovejch se strhl trochu poprask kvůli sově. Ten poprask jsem způsobila hlavně já s Quinn, ale trochu i Ian. Ještě nikdy jsme neviděli živou sovu. Myslím, že z nás měla chudinka trauma. Asi proto ji James odnesl svojí mámě, abysme dali tý chuděrce pokoj. Byla tak nádherná! To všechno peří! A ty velký, žlutý oči!
Škoda, že doma jsme měli zakázáno chovat zvířata pro zábavu.
Ta sova přinesla dopis. Byl od nějakýho Jamesova kamaráda, kterej se ujišťoval, jestli k němu teda James přijede na těch čtrnáct dní - který měli za chvíli začít -, jak byli domluvený. James pak něco dohadoval s rodičema, a pak přišel zpátky do pokoje, už i se sovou, která zase vypadala celkem v pohodě. A napsal tomu kámošovi, kterýho oslovoval Náměsíčník - pěkně potrhlý jméno, jestli chcete něco vědět. Ale nic proti, i u nás se lidi jmenujou sem tam dost ulítle -, že přijet bohužel nemůže, protože jsme tady my - i když do dopisu napsal, že tady má něco neodkladnýho, co by ho (Náměsíčníka) ale mohlo zajímat -, ale že jestli chce, tak může Náměsíčník klidně přijet sem, a pak by se ještě domluvili, jak to udělají s nějakým Peterem. Podal sově dopis a sova odletěla.
No, to je rozhodně pěkně divnej způsob doručování pošty.
Zlatý maily, jen co je pravda!
Zeptala jsem se, kdo jsou Náměsíčník a Peter, ale James se Siriusem se vyjadřovali pořádně úsporně. Pořád říkali, že uvidím - buď za pět dní, nebo až ve škole, ale každopádně uvidím -, a ať už dám pokoj. Tak jsem dala. Quinn mi s tím pomohla. Sehrály jsme divadlo. Jamese jsme zavřely ve sklepě, a pak jsme poslaly Siriuse do Jamesova pokoje s tím, že mu má přinýst něco, co ho dostane ven. Quinn šla s ním a já za nima, i když jinudy. A když byli oba vevnitř, zamkla jsem a strčila do zámku naplocho klíč, aby se nedostali ven. A protože Sirius ještě nemůže kouzlit a Quinn mu určitě pomáhat nehodlala, zůstali tam zamčený. Ale ne na dlouho. Seděla jsem v obýváku a prohlížela si kouzelnickej časopis Magic Beauty, když se ozval pořádnej rachot. Paní Potterová, která tam byla se mnou a trénovala si paměť nějakou vědomostní hrou, se vymrštila a zrovna tak jako já vyběhla ven na zahradu. Ale ani jsme tam nedoběhly, už jsem měla jasno, co se stalo. Sirius se chtěl dostat ven oknem a Quinn, aby na sebe nic neprozradila, lezla taky. Ale byli moc těžký a udělali ve střeše verandy díru. Takže teď byli na verandě nějaký došky, a taky prkna a rozplácnutá Quinn se Siriusem. V tu chvíli jsem myslela, že paní Potterová asi dostane infarkt.
Ale nic v porovnání s tím, co přišlo potom.
Vysvětlování.
"Někdo nás zamknul v Jamesově pokoji," stěžoval si Sirius.
"Jak - zamknul?" nechápala paní Potterová.
"Zamknul. Jako cvak. A lomcujete s klikou a nic."
"Byl to James?"
"Ne, ten určitě ne."
"Jak to, že ne?" nechápala paní Potterová. "Vada byla v kuchyni a vy dva snad v tom pokoji, ne? Tak kdo vás tam zamknul? A kde je James?"
"Ve sklepě," odpověděl Sirius a my s Quinn jsme skřípaly zubama. To šlo z kopce pěkně rychle.
"Ve sklepě? Co dělá ve sklepě?"
"Quinn říkala, že se nemůže dostat ven. A že v pokoji má něco, co mu pomůže. Tak jsme tam šli a někdo nás zamknul."
"Quinn? Mluvila jsi s Jamesem?"
"No..."
"Co dělal ve sklepě?" zeptala se zase paní Potterová. Ale nikdo z nás jí neodpověděl. A pak se stalo něco, co už snad nemohlo bejt horší. "Dobře. Jdu se podívat."
Pokoušely jsme se jí nakecat nějaký blbosti, jako že se Jamesovi skutálelo po schodech jablko a dveře se zabouchly a tak, ale neskočila nám na to. Pomocí kouzla dveře odemkla a sestoupila dolů do tý temný kobky. Posvítila si hůlkou, protože tam bylo světla fakt málo.
Pak se otočila na nás. "Předpokládám, že mi to nikdo z vás asi dobrovolně nevysvětlí."
James spal na pytli brambor a žvatlal něco o povinnostech, ale nebylo tomu pořádně rozumět. Potom z něj ještě vypadlo, že ještě tkaničku a byl zticha.
A ve sklepě bylo taky ticho. Teda, aspoň do tý doby, než se tam přihnal Ian, uviděl Jamese a z mně nepochopitelnýho důvodu dostal neovladatelnej záchvat smíchu. Pak se zase vypotácel ven a za neustávajícího škytavýho smíchu se brzo ztratil z doslechu.
Paní Potterová si nás nedůvěřivě přeměřila. Přešla k polici a vytáhla z hromady kompotů neuvěřitelně úzkou ampuli. Věděli jsme, že je zle. Paní Potterová mě, Quinn i Siriuse přinutila kousek vypít a začala pokládat velice záludný otázky. Například: Kdo zamknul Siriuse a Quinn v Jamesově pokoji? Já.
Proč? Quinn si to přála.
Jak se dostal James do sklepa? Odnesly jsme ho tam.
Proč spí na pytli brambor? Quinn ho zhypnotizovala, aby se mu zdál krásnej a hlavně dlouhej sen a probudil se až po lusknutí prstů a na nic se nepamatoval.
Jak jsem mohla zamknout Siriuse a Quinn v pokoji, když jsem byla v kuchyni? Nebyla jsem v kuchyni.
Kde jsem byla, když ne v kuchyni? Na chodbě v patře.
Jak to, že jsem přišla z kuchyně a ne z haly, když jsem byla v patře? Protože jsem přišla kuchyní.
Jak jsem se dostala z patra do kuchyně, když ne po schodech? Dírou.
Co? My máme v domě nějakou díru, o které nevím? Ne.
Tak jak jsem se tam dostala? Dírou.
Jakou dírou? Červí dírou.
No, a bylo to v loji. Jsem teoreticky i prakticky mrtvá. Z toho už se nedalo vysekat za žádnejch okolností a vůbec nijak. Připoměňte mi někdo, aby příště, až na mě někdo vytáhne opálově průzračnou tekutinu v mrňavý lahvičce, vzala rychle nohy na ramena a zdrhla nejmíň na severní pól. Což mi připomíná: zkuste se postavit na severní pól a ukázat mi, kterým směrem je západ. Tahle hříčka mi už odmalička vrtá hlavou, i když na ní vlastně ani není nic moc k přemýšlení.
Ale naštěstí se ukázalo, že Quinn celou situaci zachrání. Vrhla se dopředu, zhypnotizovala paní Potterovou - tohle se od ní musím naučit, asi bych si to měla někam zapsat - a přesvědčila ji, že si na nic z toho, co se tu řeklo, nepamatuje. To samý se opakovalo i u Siriuse, i když ten se bránil o dost vehementněji po tom, co viděl, jak razantně si Quinn poradila s paní Potterovou. A pak už tam paní Potterová i Sirius stáli jako dva solný sloupy a čuměli do blba. Odtáhly jsme s Quinn Jamese z brambor pod schody a Quinn zalouskala prstama. Všichni tři se jako na povel probrali a chtěli vědět, co se děje. Nakukaly jsme jim, že James spadl ze schodů a asi se praštil do hlavy a my jsme se šli podívat, co se děje. No, celkem obstojný vysvětlení, ne? Na to, že to bylo spíchnutý horkou jehlou...
Každopádně si Quinn musela odtáhnout Jamese ještě jednou stranou a pomocí hypnózy mu vsugerovat, že ho šíleně bolí hlava, protože měl blbý otázky, jako třeba proč - když se praštil do hlavy a zapomněl, co šel dělat do sklepa - nemá na hlavě žádnou bouli. A Iana jsme přesvědčily snadno. Prostě jsme ho pěkně poprosily, aby to nikomu neříkal, ale musely jsme mu slíbit, že o podobný kraviny se už příště pokoušet nebudem. Poslušně jsme to odkejvaly.
Akorát večer přišel malej problém... pan Potter se ptal, proč je ve střeše verandy díra, do který by se napasovalo menší auto. Na to nikdo z nás neměl odpověď a pan Potter to nakonec nechal být s tím, že to prostě opravil a pustil to z hlavy.
No... a v takovýmhle nějakým duchu uběhlo celejch prvních deset dnů u Potterových nebo jak dlouho jsme tam vlastně byli.
Prostě úžasná oddechovka.
Žádné komentáře
 
Dobýt nestačí; člověk musí vědět, jak svést. (Voltaire)