ÚSVIT

Kdybychom si mohli přečíst tajnou historii našich nepřátel, nalezli bychom v životě každého člověka dost žalu a utrpení, aby to veškerou hostilitu navždy odzbrojilo. (Henry Longfellow)

Statistika

Novinky

Dvakrát

5. Noc aneb Umučení Krista

Pondělí, 31. prosince 2007
Vy, kdo jste se dostali až sem, vězte, že tohle pokračování bude pravděpodobně delší než předchouí kapitoly. Doufám, že Vás to baví, protože mě ano. Moc mě to baví. Opravdu. Nekecám.
Severina Princetonová
P. S.: Ještě to není dokončené. Pokračování přidám do tohoto článku a až to bude hotové, vymažu tuhle poznámku.
Večer - navzdory mému předpokladu o průběhu večera - proběhne pár malých odchylek od původního plánu. Ta první se týká mé nejlepší kamarádky Lily. Připojí se k nám ve Vstupní síni a začne přemlouvat Siriuse, aby mě pustil. Marná snaha. Takže se mi nakonec pověsí na druhou ruku a u stolu se posadí hned vedle mě, z čehož má ohromnou radost James. (Pár příkladů: Půjdeš se mnou na rande, Evansová? Miluješ mě, Evansová? Líbí se ti můj nový účes, Evansová? - Ty nějaký máš, Pottere? - Proč se mnou nepůjdeš na rande, Evansová? Co se takhle před večerkou sejít před prefektskou koupelnou, Evansová?)
Myslela jsem, že mi z něj praskne hlava. A co teprve Lily!
Kupodivu si Sirius vyslechl jenom pár pošklebků a za celou hostinu k nám nepřišla ani jedna ufňukaná holka, aby mi vyjmenovala padesát způsobů toho nejhoršího mučení, jaké je schopna vymyslet a jaké na mě hodlá praktikovat. No, asi se zlekli přítomnosti hned dvou primusů najednou... Aspoň nějakou výhodu to má, když už se nemůžu od Siriuse urvat na víc jak dva kroky, aniž bych ho začala táhnout za sebou.
Ta správná poprava ale začala až v Nebelvíru.
"Kampak, Callie? Ty jdeš přece se mnou..." zatahá mě Sirius za zápěstí a já jenom zasténám.
"Ale no tak... Siriusi, co z toho budeš mít?" Vzápětí bych si nejradši ukousla jazyk. To je snad jasné, ne, co si asi myslí, že z toho bude mít?!
Ale než se na něj stačím vrhnout a rozsápat ho na milion kousíčků, Lily mi stiskne rameno skoro stejně, jako to dělá Morcelle. Tak mě napadá - nejsou ty dvě nějak příbuzné? Moment, to bych ale byla jejich příbuzná i já -
"Dojdu ti pro věci," vydoluje ze sebe Lily tak pohřebním tónem, že si najednou nejsem jistá, jestli chci praštit Siriuse, anebo tu samolibou zrzavou kreaturu. Prý pro věci! A co já?! Musím nějak přežít týden s tím největším sukničkářem a panem Já-jsem-tvoje-svědomí a ona se na mě bude ještě šklebit a říkat, jak jí to není líto?
A co kdybys mě z toho místo soucitných pohledů nějak vysekala, drahá slečno Evansová?!
Ale místo toho řeknu jenom: "Hmmm... tak dík," a nechám se Siriusem odtáhnout do chlapecké ložnice.
Tam - samo sebou - najdu čtyři postele a čtyři kufry. U jednoho je koště. To je určitě Jamesovo. James hraje z těchhle čtyř famfrpál jako jediný. Ale že bych mohla vyrazit třeba na průzkum, to ne. Sirius se totiž zarazí hned u dveří a nosem nasaje do plic vzduch, jako by to tu kdovíjak vonělo.
Potom prohlásí: "Nádhera, co?"
"To určitě," zabrblám.
Aby bylo jasno, tenhle pokoj na první pohled vypadá úplně stejně jako všechny ostatní v Nebelvíru, protože je prvního září a protože pokojům zatím ještě žádný ze studentů nestihl vtisknout svůj osobitý ráz. Počítám, že během toho týdne, který tu budu muset strávit, se tahle sluj změní k nepoznání. Prostě hotové záškodnické doupě.
"No vidíš!" nafoukne se Sirius. "Já věděl, že se ti tu bude líbit! Věř, že něž uplyně týden, nebude se ti odsud chtít odejít."
"To určitě," zabručím znovu, ale nechám se Siriusem odstrkat až k posteli vzadu nalevo od dveří.
"Tady budeme spát," prohlásí hrdě.
"My?" houknu na něj.
On se snad zbláznil!
Jenom přikývne. "Ano. My."
Jo. Fakt se zbláznil.
Ale protože nemíním riskovat krk dřív, než to bude bezpodmínečně nutné, jen pokrčím rameny a zatahám za náramky, kterými jsme ještě stále připoutaní. "A nemyslíš, že spát s tímhle bude trochu... nepohodlné?"
"Ale vůbec ne, miláčku. Tedy, pokud mi ten řetěz ve spánku neomotáš kolem krku."
Miláčku?! "To je vážně lákavý nápad, Siriusi, ale mně se do Azkabanu ještě nechce."
"V tom případě nás čeká úžasná noc," zazubí se na mě.
Rychle se otočím ke dveřím, kde se zastavili ostatní: jmenovitě James s Remusem a Peterem, a střelím po nich zoufalý pohled. Zvlášť po Remusovi. Od té doby, co si Sirius umanul, že mě chce, mě Remus zachránil víckrát, než bych dovedla spočítat... ale to nejspíš proto, že jsem to prostě nepočítala.
Další můj pohled směřuje ke dveřím koupelny, které se nachází mezi Remusovou a Peterovou postelí. Sirius se umí chovat galantně, když chce, ale jenom tehdy, když z toho pro něj něco kouká. A tady je to spíš naopak. Střihnu další pohled na Remuse. Představa, že bych týden nešla do koupelny je nejen odpudivá, ale navíc zhola nemožná. Na toaletě jsem byla naposledy ráno, teď je večer a... řekněme, že už to začíná být naléhavé. Do rána by to ještě šlo... ale celý týden?
Remusi... udělej něco!
Ale Remus tam jenom tak stojí, přešlapuje a nejistě se na mě kouká, jako by snad nechápal, co po něm chci. Ale protože ho už nějaký pátek znám, vím, že moc dobře ví, na co myslím, a jenom předstírá, že neví.
Mého pohledu si ale všimne Sirius. "Deje se něco, princezno?" zeptá se ledabyle, nadzdvihne obočí a koukne potutelně na dveře koupelny.
Naposledy se podívám na Remuse, který stále nic nedělá, a vrátím pohled Siriusovi. "Ale ne, všechno v pohodě," řeknu nepříliš přesvědčivě.
"Vážně?" protáhne rádoby překvapeně Sirius. U Merlina, to je ale pitomec!
Konečně se rozhoupe Remus. "Pusť ji, Siriusi."
"Proč?"
To je vážně tak retardovaný, nebo to jenom předstírá?!
"Jestli neodemkneš ty náramky, půjdu nahlásit McGonagallové, žes k sobě Calwen připoutal proti její vůli. A jsem si jist, že mi to Calwen ještě ráda potvrdí, jak se tak na ni dívám."
No není to zlatíčko, ten Remus? Spasitel Všemohoucí, jak říkám.
"Ale ona s tou dohodou souhlasila," ohradí se Sirius a zkříží si ruce na prsou, čímž vytáhne moje levé zápěstí vzhůru. Trhnu s ním a začnu se se Siriusem přetahovat. Hele, fakt. Pproč musí být ten řetížek mezi těmi náramky tak krátký?!
"Ošem," přisvědčí Remus. "Ale nesouhlasila se vším. Například, jak si jistě vzpomeneš, bys jí měl nechat soukromí alespoň v koupelně."
Sirius se na mě prosebně podívá. To tak, retarde! "Odemkni to, prosím," řeknu. Až na to, že to prosím nezní jako Prosím, ale jako Jestli neodemkneš ty pouta, vyrvu ti z těla játra teď hned a na místě.
Pak si Sirius povzdechne a zastrčí volnou levou ruku do kalhot. Ne do kapsy, ale do kalhot. Fakt! To je nechutné... A potom odtamtud - radši nechci vědět odkud - vyloví malý stříbrný klíček a odemkne s ním můj náramek. Vzápětí si ale klíček zastrčí zpátky. Vsadím boty, že ho strčil někam do slipů. Vůbec bych se nedivila. To by mu bylo podobné! Jestli chceš klíč, tak si ho najdi. No, ale představa, že bych mu měla šahat mezi nohy, je... řekněme že to radši nějak přetrpím.
Proto dřív, než si to stihne Sirius rozmyslet, proběhnu ložnicí a vrhnu se do koupelny. Cestou ještě syknu na Remuse: "Díky!"
Koukněte - úplně vážně -, kdybych chtěla chodit s někým ze Záškodníků, docela jistě bych si vybrala Remuse. Remus je gentleman vždy a za všech okolností. Je inteligentní, nedostává školní tresty tak často jako jeho přátelé a dá se s ním normálně mluvit, aniž by vám celou dobu slintal do výstřihu. I když mu nemůžu mít za zlé, že se i on sem tam podívá na míry nějaké holky tady ve škole. Na mě moc nečumí - protože ani nemá co očumovat. Jsem skoro plochá, hubená a vysoká - i když ne tak vysoká, abych vypadala jako kluk. Fakt nevím, proč chce Sirius zrovna mě. Na škole je ix prsatých, hloupých holek, co by s ním s radostí skočily do postele. Takže na co potřebuje mě? A netvrďte mi, že se do mě zamiloval, protože to byste mě fakt pobavili.
Poslední komentáře
03.01.2008 20:21:09: smiley${1} Já taky.
03.01.2008 20:12:35: nechceš přidat k tadytomu??to bude hrozná bžunda sem zvědavá jak budou spát:D:D
02.01.2008 12:05:49: teda, tak tahle povídka se mi asi líbí ze všech těch tvejch úplně nejvíc..fakt je dokonalá..to jsem ...
01.01.2008 21:56:52: nooo, nemůžu se dočkat pokráčka k čemukoliv smiley. A ten deník je fakt super nápad. Držím palečky na ...
 
Dobýt nestačí; člověk musí vědět, jak svést. (Voltaire)