ÚSVIT

Kdybychom si mohli přečíst tajnou historii našich nepřátel, nalezli bychom v životě každého člověka dost žalu a utrpení, aby to veškerou hostilitu navždy odzbrojilo. (Henry Longfellow)

Statistika

Novinky

Dvakrát

3. Platba aneb Trest nejvyšší

Pondělí, 17. prosince 2007
Takže Vám sem přidávám ještě jednu kapitolku k téhle povídce.
Příjemné počtení
Severina Princetonová
Svojí nejlepší kamarádku Lily jsem nikde nenašla, i když jsem prošla prakticky celý vlak. Je pravda, že záchody jsem nekontrolovala, ale to jsem ani neměla v úmyslu. Takže jsem se vydala ke kupé, které zabrali Sirius s Jamesem s tím, že Lily tu asi ještě není. Ostatně má čas. Do odjezdu zbývá ještě půl hodiny.
Ale ani neotevřu dveře, musím už vyprsknout smíchy. James sedí prkenně na jedné straně kupé a křečovitě se snaží nesmát, zatímco Sirius ho propaluje vraženým pohledem a na hlavě má naraženého kulicha s legrační střapatou bambulkou. No fakt! A to je prosím takových pětadvacet stupňů!
Sirius si mě všimne hned, jak vpadnu do kupé a chce něco říct, ale předběhnu ho: "Ježíši, Siriusi, sundej to, nebo budou tvoje vlasy než dojedeme do Bradavic připomínat zelenou obdobu Snapeovy oslnivé kštice."
Sirius se zatváří ještě dotčeněji, ale čepici si sundá. Je vidět, že jako Snape vážně vypadat nechce.
Moje poznámka ale evidentně pobaví Jamese skoro k smrti. Chechtá se asi deset minut, zatímco já usazuju svoje zavazadlo v přihrádce. A pak vyhrkne: "A ty si umíš představit Siriuse se Srabusovým hárem?"
Kouknu na zmiňovaného a ušklíbnu se. "A docela i jo."
"To odvoláš!" Nestačím říct ani bé a už valchuju Jamese v záchvatu smíchu, protože mě Sirius lechtá všude, kam dosáhne, respektive všude tam, kde ví, že to nesnáším. Zatímco já ječím a chechtám se, div že sem někdo nevrazí v domnění, že mě někdo vraždí, chudák James se snaží nějak uhnout, ale jde mu to hodně těžko. Jsem přes něj úplně přehozená a neustále do něj rýpám levým loktem, jak se snažím odstrčit Siriuse. Chudák, asi bude samá modřina.
Ale co. Mně asi za chvilku prasknou plíce, jestli...
"Siriusííí!! Nééé! Prosííím! Stačííí! Já už... já... ááá!!! Ááá! Siriusííí!"
"Tak už ji nech," ozve se ode dveří hlas Spasitele Všemohoucího. "Má dost."
A kupodivu - Siriusovy ruce se někam vypaří, já využiju příležitosti a schovám se za záda mého statečného zachránce. "Díky, díky, díky, Remusi! Nikdy ti to nezapomenu! Jsi zlato. Můj hrdina! Jo, jo, jo! Hrdina, Remusi. Že ho už ke mně nepustíš?! Prosííím?!"
Remus se na mě koukne, jako by mi hráblo - no, asi mi fakt hráblo, ale to je fuk -, a pak koukne na Siriuse a zase zpátky na mě. "Předpokládám, že je to kvůli těm vlasům? To jsi byla ty?"
"Ale on si začal!" ukážu na něj prstem.
"To jsem nebyl já!" vyhrkne Sirius. "To byl James!"
"Aha. Hups. No, každý občas šlápne vedle," pokusím se o omluvný tón, ale neopouštím bezpečí štítu jménem Remus Lupin.
Sirius zahýká a předvede něco, co mělo být asi dupnutí nohou. "Pusť mě na ni, Remusi! Já ji uškrtím!"
"Ne, ne, ne, Remusi! Nedělej to! Moc prosím!"
"No, já nevím," zaváhá Remus naoko. "Možná jsi to trochu přehnala. Víš, jak si Sirius na svých vlasech zakládá.
"Remusi..."
"Uhni, Lupine," vyhrkne Sirius a prostě Remuse odstrčí. Já udělám jedinou možnou věc, která mě napadne předtím, než se mi kolem hrdla sevřou štíhlé ale silné prsty Siriuse Blacka.
Padnu na kolena a sepnu ruce - no, všem už asi došlo, že se chystám hrát divadlo: "Ne, Siriusi! Drahý, víš přece, jak tě mám ráda! Já to tak nemyslela! Prosím, odpusť chybující, hloupé nebožačce! Siriusi, pane!"
Zabralo to! Sirius se zarazil.
"Dobře," založí si ruce na prsou. "Ale budu za to něco chtít."
Bezva. Dostali jsme se k obchodování. Se Siriusem se sice kšeftuje špatně, ale pořád je to lepší než mučení.
"Co?" zeptám se. Asi by ze mě měl spadnout balvan, jak se tak říká, ale to byste museli znát Siriuse.
Ten se zatváří zamyšleně a potom se na mě vítězoslavně zazubí. "Dám ti na výběr. Buď vydržíš celý týden v mé ctěné přítomnosti - to jest celých sto šedesát osm hodin, nebo půjdeš a dáš Srabusovi francouzáka."
Ježíš, dejte mi někdo kýbl! Asi budu zvracet...
Doufám, že je vám jasné, jakou volím možnost.
"Fajn, princezno," zazubí se Sirius ještě vítězoslavněji a vytáhne mě na nohy. "Doufám, že jsi si vědoma, k čemu že jsi se to upsala."
"Ano," procedím skrz zuby. Bohužel, dodám v duchu.
Mám se snad protivit Siriusovi? Ani nápad. To bych se taky mohla dočkat toho, že mě nějakým podlým trikem donutí dělat ještě horší věci než jenom líbat Snapea. Taky by mohl chtít... ale ne. Na to radši nebudu vůbec myslet, nebo se mi fakt udělá špatně.
Heleďte se, já vím, že se vám to asi zdá divné a asi to bude vážně náročný týden, ale Sirius je kamarád. Něco jako můj zlobivý bratr, takže by to nemělo být tak strašné. Tedy, představa sto šedesáti osmi hodin se Siriusem se mi rozhodně jeví jako mnohem přijatelnější volba než jít a strčit tomu umaštěnému slizounovi jazyk do pusy.
No fuj! Na to by si snad netroufla ani Morcelle.
Žádné komentáře
 
Dobýt nestačí; člověk musí vědět, jak svést. (Voltaire)